Nejprvnější vzpomínka

26. srpna 2016 v 11:00 | -joe- |  Miscellanea

První vzpomínka; chvíli jsem nad tím termínem uvažovala. Co přesně je tím míněno, jaký nejsprávnější význam těchto dvou slov. No vrtalo mi to hlavou tak dlouho, že jsem se rozhodla, že k tomu něco teda zkusím napsat. No ale co teda, že?

První vzpomínku můžeme mít na spoustu věcí. Je tu třeba první vzpomínka ze školy. Nebo první vzpomínka na střední a pak na vysokou. Je tu první vzpomínka na nový byt. První vzpomínka v rámci jednoho vztahu, první vzpomínka s určitou kamarádkou. První vzpomínka na koncert nebo na první slyšenou písničku nejoblíbenější kapely. První vzpomínka na pobyt v nemocnici, první blízký člověk, který vás opustil, první svatba známých či rodiny. No a nebo - což mi sedělo prostě nejvíc - je to doslova a do písmene první vzpomínka. Vůbec. Na všechno, na cokoliv.


Moje úplně první vzpomínka je z hodně rané doby, kdy jsem měla tak asi rok, ač se obecně věří, že si člověk nic nepamatuje z období do dvou až tří (!) let. Proč, toť otázka, údajně možná kvůli rychlému vývoji mozku v tomto období, kdy nové struktury tak nějak přebijí ty staré, a už si pak vzpomínky nevybavíme. A taky, jelikož ještě nemáme takové to "dospělé" vnímání světa, nerozumíme pořádně řeči atd., jsou vzpomínky v raném období kódované trochu jinak, např. více na emocionální bázi, což se pak hůře reprodukuje. Nicméně já měla paměť vždycky docela dobrou, takže jak říkám, to, co beru jako svou první vzpomínku, se odehrálo když jsem měla asi tak rok. Okolo druhých narozenin už pak mám vzpomínky krapet delší, na beton jisté i slovní. :o)

Tak tedy zpět k té první. Je to vlastně jen úplně minimální útržek, asi jedna vteřina. Ale viz odstavec výše, dokonale si pamatuji atmosféru toho okamžiku. Bylo to v zimě. Táta ležel na zemi v obýváku, na kožešině. Vedle něj v krbu plápolal oheň. Já mu seděla na břiše jako na vrcholu světa. Bavili jsme se, hráli jsme si, oba jsme se smáli. Kolem jsme měli poházené nějaké hračky. Jednu z hraček jsem měla v ruce a divoce jsem ji vyhodila nahoru do vzduchu. Přišlo mi to tehda jako dost hustá věc. :D V tu chvíli se tam objevila máma a taky se smála. Byl to prostě takový ten okamžik, co byste rádi zachytili na kameru nebo vyfotili. Jako reklama na šťastnou rodinu. Třeba na plenky - s našimi plenkami bude šťastná celá rodina.

Jsem za tuhle vzpomínku hrozně ráda. Protože je čistá, nezkažená dospěláckým světem. Čerství rodiče - stále mladí, zamilovaní, každý den natěšení z prcka. A prcek, co o světě neví vůbec nic. V tu dobu to bylo jen nakrmit, hodit hovínko, spát a hrát si. Všichni mě měli rádi (rozuměj ti dva, nikdo jiný pro mě tehdá neexistoval, že). Obývák byl celý můj svět, obývák byl perfektní, ergo svět byl perfektní, plný radosti, lásky, štěstí.

Škoda, že si lidi z miminkovského období nepamatují více věcí, protože (v rámci normální rodiny) to musí být jen samé nádherné vzpomínky, jako ta moje. Nikdy později už žádná vzpomínka není tak čistá a dokonalá. Později to kazí přehršel jiných myšlenek, co vás tehda napadaly nebo teď napadají, pořád někde něco. Máte hezkou vzpomínku na hezký den, ale je k ní někde hluboko připojené i to, že vám měsíc předtím umřel dědeček a ten smutek ve vás v ten den ještě trochu byl. Když jste miminko? Pamatujete si toho málo a všechno je dokonalý. Kéž by to vydrželo dýl! :o)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama