Budete si přát?

6. srpna 2016 v 10:24 | -joe- |  Miscellanea


"Dobrý den, můžu vám nějak poradit?"
"Já sem se chtěl zeptat..."
"Dobrý den, můžu vám nějak poradit?"
"Sem se chtěla zeptat..."

"Prosím."
"Děkuji."
"Prosím."
"Děkuji."


"Máte vybráno?"
"Dám si..."
"Máte vybráno?"
"Já si dám..."

"Jízdenky prosím, děkuji."
"Jízdenky prosím, děkuji."

"Můžu kartou?"
"Bezkontaktně?"
"Mhm."
"Tak přiložte."
"Můžu kartou?"
"Ano, přiložte."

"Dvacet deka vysočiny."
"A ještě něco si budete přát?"
"Půl kila bůčku."
"A ještě něco?"

"Nechceš zajít na kafe?"
"Ne."
"Nechceš zajít na kafe?"

"Praha hlavní."
"Dvě stě třicet."
"Praha hlavní studentský."
"Sto šedesát pět."

"Kde máte toalety?"
"Za rohem doleva."
"Kde jsou ty toalety, ony tam nebyly?!"
"Říkala jsem za rohem doleva, vy jste šel doprava."
"Prosím vás, toalety?"
"Za rohem doleva."

Všimli jste si někdy, kolik za den používáme prefabrikovaných frází? Nevím, jestli jsem to jen já, ale přijde mi, že jsou všude. Že už snad lidi ani vůbec nepřemýšlí, jen roboticky chrlí tyhle hotové frázičky. Když si na to dávám pozor, tak je mi až zle z toho, jak často je používám. Jak strašně je dnes všechen kontakt osekaný. Je to, jako kdybychom si psali esemesky - co nejstručněji, nejjasněji. Dneska už si nikdo s prodavačkou nepopovídá, nezeptá se, jak se má. To je jen: "Sto dvacet pět... Kartou... Přiložte... Nashle..." V autobuse? "Dolní Lhota střed... dvanáct..."

Spěcháme tak moc? A máme kam spěchat?

V některých situacích se tomu asi nedá moc vyhnout. Když trháte lístky v divadle a pět minut před začátkem se vám tam nahrne 1200 lidí (protože samozřejmě kdo by měl čas přijít trochu dřív, že jo), tak už fakt není čas si povídat. A slušnost a pravidla profesionálního chování velí, že určité fráze říct prostě musíte. A pak to jede: "Dobrý večer, děkuji, prosím... Dobrý večer, děkuji, prosím..." Kdo tohle nezažil, schválně si tohle zkuste říct dvacekrát za sebou. A pak si představte, že to musíte říct 600x. Sranda, co?

Když musíš, tak musíš. Nejlepší pak ale je, uvědomit si ty chvíle, kdy opravdu nemusíš. Když tramvaj jezdí co pět minut, tak cestou domů fakt nikoho nezabije, když pojede tou o pět minut pozdější. Jen se tak v klidu, zhluboka nadechnout. Neutíkat, ale jít. Rozhlédnout se kolem. Usmát se na kolemjdoucího. V obchodě si v klidu prohlédnout zboží, ne jen jako sup běžet přímo k cílené mršině. A místo štěknutí "kartou" na unavenou prodavačku se na ni jen tak v klidu usmát. "Dobrý večer, tak už vám to taky za chvíli končí, že? Jak to dneska šlo? ... Dobrý večer, dneska výborně, sice byl frmol, ale tržba bude dneska dobrá! ... Paráda, tak to si dejte doma něco dobrého, na oslavu. Můžu platit kartou? ... Jistě, jak je libo. Včera jsem dělala tiramisu, tak si dám večer s kafíčkem. Děkuji. ... Tak dobrou chuť! Taky děkuji, nashledanou! ... Naviděnou, a přijďte zas!"

Dá se to natáhnout, že? A víte, jak to potěší, když se celý den moříte v práci a opakujete ty fráze pořád dokola? A pak vás někdo ovlaží něčím originálním, jako svěží jarní vánek. Jeden takový minirozhovor dokáže člověku zlepšit celý den.:o)

Tak co, kdy jste se naposled ve vlaku zeptali paní průvodčí, jak se má?:o)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 May May | Web | 6. srpna 2016 v 13:24 | Reagovat

No, ale tohle je docela zajímavej a chytrej článek. Ta myšlenka. Taky si to uvědomuju. Je to na prd, prostě máme ve světě nastavený tyhle.. šablony. Ona je toho tady teda spousta nastavená špatně, ale tohle je jedna z mála věcí se kterou můžem něco udělat bez pomoci ostatních. Já teda nejsem na small talk, ale když vidim že je kdokoliv za pokladnou komunikativní, klidně si pokecam. Jednou se mě prodavačka zeptala, co je teda moje neřest, když jsem si koupil jen samý zdravý jídlo. Často mi taky přijde že život by byl jednodušší kdybysme si nevykali. Přece jenom, "ahoj" je osobnější než "dobrý den". Vlastně, "dobrý den" a všechny tyhle fráze jsou uplně prázdný. Vůbec tim neřikáme "přeju vám abyste měl/a hezkej den" nebo cokoliv, že jo. Je to jen převlečený "něco od vás potřebuju, ale je považovaný za slušnost nejdřív navázat verbální kontakt".

2 joeeliot joeeliot | E-mail | Web | 6. srpna 2016 v 13:41 | Reagovat

[1]: Přesně tak:o) Já třeba ráda vzpomínám, jak jsem jednou ve všední den dopoledne přišla do krámku s takovými těmi všemožnými doplňky ve stylu Provence a dala jsem se tam do řeči s prodavačkou, začalo to tím, co hledám, a skončily jsme u toho, jak to vypadá v našich bytech a jak nás baví nebo nebaví zařizování, designování a podobně. Bylo to pro mě příjemné zpestření dne a pro paní prodavačku určitě taky, protože se tam očividně celé dopoledne nudila a zákazníků moc nebylo :o)

3 dan dan | 22. srpna 2016 v 14:36 | Reagovat

Zajimavy premysleni, rek bych ze vetsina dnesnich mladychvnad podobnyma vecma vubec neuvazuje, nebo obecne vubec neuvazuje. To jsou porad jenom mobily a pocitace a realne s lidma nemluvej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama