Když jste tak trochu debil

6. července 2016 v 18:01 | -joe- |  Miscellanea

Nedávno jsem nastupovala do vlaku, přičemž přede mnou stáli tři další lidé. Vlak brzdil o sto šest, pískalo to tak, že všichni jako cvičené opičky zvedli ruce a zacpali si uši. Když vlak dobrzdil, slečna nejblíže ke dveřím se je pokusila otevřít.

Zatlačila na páčku směrem doprava. Nic. Zatlačila znovu. Nic. Zatlačila ještě pětkrát rychle za sebou a v očích se jí začalo zračit zoufalství. Už jsem pomalu otevírala pusu, abych jí poradila opačný směr, když paní, která stála za slečnou, natáhla ruku a dveře správným posunutím páčky na opačnou stranu otevřela.

Většina z nás v takovou chvíli obrátí oči v sloup a řekne si: "Bóóže, to je lopata." No a pak přijde den, kdy se role obrátí.


To jsem si to tak jednoho deštivého odpoledne vyhopkala po schůdcích do vlaku, zmáčkla čudlík na otevření prosklených vnitřních dveří, a nic. Zmáčkla jsem ho příliš slabě? Zkouším to podruhé, a zase nic! V tu chvíli vycupitá po schodech asi desetiletý klučina, vesele mě ignoruje a proběhne oněmi (zavřenými) dveřmi. Po půl vteřině chaosu, který zaplavil můj mozek, mi dochází, že nefunkčnost tlačítka nespočívala ani tak v jeho nefunkčnosti nebo v mé neschopnosti jej správně zmáčknout, ale prostě a jednoduše v tom, že dveře byly celou dobu otevřené.

Tak jsem nad sebou obrátila oči v sloup a pokračovala v krasojízdě. :o)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama